Původní cíle této etapy byly v zásadě dva. Ukrojit pár kilometrů a dostat se do blízkosti aqaparku. První se podařil, druhý kvůli z důvodu údržby zavřenému aqaparku nikoliv. Odjezd z Prahy se posunul mnohem více, než jsem i v nejčernějších scénářích předpokládal a tak příjezd do Premier Inn pár minut před půlnocí byl už tak trochu v komatu. Zaparkoval jsem do mezírky, vyndali jsme zavazadla a na recepci se dozvěděli, že kousek odsud je ještě jeden Premier Inn. A my patřili tam. Tedy zase nalodit, počkat před závorou, zazvonit na obsluhu, což bylo bez odezvy a tedy vystoupit a zase na recepci poškádlit zřízence ať závoru zvedne a konečně vyrazit na 8 minut dlouhý přesun. Tam už nás ubytovali a já plynulým pohybem přešel z příchodu na pokoj rovnou do pozice ležmo a vytuhl až do rána.

Při prvních doušcích kávy na terásce hotelu nás z ní vyhnal déšť, tak jsme dosnídali uvnitř, zabalili a vyrazili dál. Celé Německo i část Švýcarska stálo počasí za prd, ale s blížícím se sedlem San Bernardino bylo líp a líp a na druhé straně už bylo hezky. Volvo si tam zase střihlo osobák, kdy při sjezdu dokázalo zobrazit dojezdovou vzdálenost 1780 km. Původně plánovaný kemp v Bellinzoně jsme jen očíhnuli a i vzhledem k tomu, že dnešní aqapark i zítřejší lanovka v městečku Rivera byli až o 20 km dál, vybrali jsme kemp jiný. A byl to dobrý výběr, pěkný plácek na stany a sleva do toho aqaparku i na lanovku :). Hodnocení aqaparku my jde trochu ztuha, protože je moc nemám rád, ale tenhle byl fakt dobrý a skoro bych se nebál říct, že až výborný. Bylo vidět, že je to lokální záležitost, relativně málo lidí ale asi 7 tobogánů na které jsem se tradičně bál jít, ale tradičně se mě posléze líbili. Na závěr dne jsme ješte v kempu stihli večeři a zalezli do stanů. Já kvůli úspoře místa v autě a také kvůli rozšíření osobního diskonfortu bez karimatky. A spalo se dobře :).

Jedna z výhod stanování je ta, že je delší den. Težko se totiž za hezkého počasí dá kvůli vedru vyspávat. Tedy rychle zabalit a zase návrat na parkoviště k aqaparku, tentokrát ale z něho na druhou stranu - k lanovce na Monte Tamaro. Což je trochu zavádějící, protože vede jen na půl cesty, do výšky 1530 ... a to je dobře. Po krátkém průzkumu okolí a především takového zvláštního kostela - https://www.montetamaro.ch/en/item/chiesa-santa-maria-degli-angeli - jsme se vydali vzhůru na takový předvrchol, nebo spíše předhřeben ve výšce cca 1850 mnm. Cesta byla technicky nezajímavá, takové široké serpetýny, ale ozvláštnilo nám ji stádo koz, z nichž šel respekt, ale prodrat jsme se museli. Nahoře jsme byli za 40 minut a byla tam kaplička, u ní keška a kousek opodál chata se zaslouženým pivem. I sýrové prkénko bylo a luxusní výhled na Monte Rosu, kterou jsem poznal bez nápovědy. Pak jsme sešli zase dolů, kde proběhla jedna jízda na bobovce a následný nástup do lanovky a poté do krásně vypečeného auta. Dalším cílem byla Savona, nástupní to místo na trajekt. Až k sjezdu z dálnice těsně před Savonou vše probíhalo naprosto v pořádku. Výhledy, kochání se, pak první pohled na moře, tunely a pak ten sjezd. Mýto italského typu nemám rád a tady se to ještě zhmotnilo tím, že tři nebo čtyři pruhy šly do jednoho a já byl moc rád, že netáhneme karavan jako vloni. Trocha troubeníčka, trocha vecpávání se, ale nakonec jsme projeli a zařadili se do italského provozu. Díky navigaci to ale zas takový problém nebyl a nákupák na druhé straně Savony jsme našli bez problému. Proběhl tedy ještě rychlý větší nákup, pak i doplnění nádrže a hurá do lodi. Tam byla organizace skvělá - spousta zřízenců, kteří stále ukazovali směr a tak nebyl problém v podpalubním bludišti dorazit na správné místo. Stejně tak jsme byli směrováni do kajuty. Nejvetší stres dne a asi i výletu byl za námi. Teď už jen teplé pivko, pár fotek z paluby a očekávání budíčku v 5 hodin.

Nakonec nás nechali vyspat, klepání na dveře se ozvalo až v 5:13. Trochu to chápu, přece jen potřebují vyhnat lidi ven co nejdříve, uklidit po nich a už zase naloďovat novou klientelu. Ale krutý to bylo. Z Bastie, kde jsme se vylodili, jsme zamířili hned na sever do takového toho výběžku, přičemž cílem dne byly černé pláže u Nonzy, od kterých nás dělilo pár kilometrů vzdušnou čarou, ale také hory. Jejich přejezd jsme vybrali kolem kaple svaté Lucie, kterou umístili přímo do sedla, ale evidentně se o ní léta nestarají. Zároveň u ní byla možnost odbočky s výjezdem k Senecově klášteru - https://www.giteseneque.com - což jsme využili a z parkoviště u kláštera pěšky zamířili k Senecově věži a vyhlídce. Byl to kousek a výhledy za to jako obvykle stály. Poté jsme sjeli na západní pobřeží a silničkami jsme se dokodrcali k Nonze a těsně před ní sjeli k moři. Na pláž z černých, nebo spíše šedých oblázků se muselo ještě asi 5 minut přes skaliska. Tyhle první dny v jižních krajích nemám rád, nejsem na to vedro adaptován a trpím. Koupání ostatních jsem tedy přečkal ve stínu pod skálou. Následně jsme zajeli na krátkou procházku po Saint Flores, kde jsme zakoupili zmrzlinu a Hugo i včelí žihadlo. Dobré to bylo, zmrzlina zázvorová a Hugo alergii nemá. Přejezd přes hory zpět do Bastie a pak kousek na jih do kempu v San Nicolao proběhl v odpolední únavě a tak plácek v polostínu a kousek od moře potěšil. Tam už jsem se vykoupal i já. Bylo pivko, večeře a animační program, který se za střízliva težko snášel, ale řešit to šlo :).

Tohle byl týden prachsprostého relaxu ve vile kousek od moře. Tak super, že ani není moc co psát. Šlo stručně řečeno o bazén, moře, knihu, jídlo a víno. A golfový vozík, kterým nás Hugo vozil k tomu moři. Tento stereotip jsme přerušili jen párkrát. Pondělním výletem do Porto Vecchio, úterní návštěvou jedné z the best pláží a čtvrtečním Bonifaciem, kde jsme se i lodí poplavili okolo přístavu a i vzdálenějších skalisek. Za zmínku ještě stojí pondělní parkovaní před restaurací. Kóje byly tak úzké, že jsem při couvání sundal kryt zrcátka. Ale zas tak šikovně, že druhý den jsem jen udělal cvak a bylo zpět. Jo a taky zranění o takový designový roh postele. Jako postel hezká, ale holeň bolela jak prase, nebo spíš tři prasata ještě další hodinu. Předposlední den jsem si taky přivstal (před šestou !!!), že si na prázdné pláži za východu slunce zálétám s dronem, když už ho táhnem takovou dálku. To by ale člověk nevěřil kolik tam už je touhle dobou lidí. Mrtě pejskařů a ve vodě chůzi trénující důchodci. Ach jo🙂

Až do tří jsme ještě pobyli ve vile a tím pohoda skočila. Zahájili jsme přesun doprostřed Korsiky do městečka Venaco asi 10 km jižně od Corte. Pokud jsme doteď Korsické hory tak nějak od moře tušili, dnes jsme je okusili na vlastní kola a musím teda říct, že je Korsika hornatější, než jsem si představoval. V podstatě tam není žádný rovný úsek (a to jak vertikálně tak horizontálně), pořád jen kroucení volantem - komu se v serpentýnách dělá špatně, tak ten ať tam rozhodně nejezdí. A také je dobré si předem osvojit techniku brzdění motorem - brzdy poděkují :). Díky té variabilitě terénu a různé zvířeně kolem mě ta na kilometry sice nedlouhá leč skoro 5-ti hodinová cesta pořád bavila. Podařilo se mi i zmonitorovat odbočku do naší pondělní vrcholové pasáže a než jsem si nápis na ceduli přeložil, trochu mě vyděsil. U chatky nad vesnicí už na nás čekal pán a hned pozdravil "ahoj" - bývalý reprezentant v nohejbalu, což je sport, který hrají asi jen Češi a pár zoufalců :), tedy logicky byl v Čechách několikrát. Chatka sice malá, ale útulná, vedle bazének, v ohradě dva kozlíci, v jiné dva oslíci a volně pobíhající pes. Bude tu hezky :).

Náš bazének sdílíme s druhou chatkou a ta je ještě dnes dopoledne prázdná, tedy je třeba toho využít a odjezd na výlet se odkládá. Vyrážíme až potom, co doráží sousedi. Cílem je říčka Restonica přitékající do Corte od jihozápadu a koupání v ní. Dříve se dalo dojet autem až do konce údolí, ale voda strhla pár mostů tak auta můžou jen do kempu někde ve třetině a o kousek dál se dá ještě případně přiblížit busem. To byl plán, ale nakonec jsme bus odpískali a po obědě v kempu, kde jsem si nic nedal, protože brali jen cash a naše hotovost vydala jen na jídlo pro děti, jsme jen popošli několik stovek metrů proti proudu a zakotvili tam. Myslím, že to byla dobrá volba, protože když začalo hřmít a po dalších minutách i kápat, nebylo to do volva daleko. Koupání bylo skvělé a oproti moři dost osvěžující. Cestou domů jsme se zastavili ještě v Corte, které moc nenadchlo, ale vyhlídka s pevností za pár bodů byla.

Plán na tento výstup byl zosnován už v Praze. Cílem bylo vejít se do dopoledního okna, ale přitom vyhopkat co nejvýše. Po nedlouhém pátrání byla volba jasná - parkoviště u zřejmě jediného zimního střediska na Korsice skýtá možnost vydrápat se volvem až lehce nad úroveň Sněžky a vyběhnout na Monte Renoso se svou výškou 2352. Budíček v 5:45 nebyl úplně na pohodu, ale mile mě překvapilo, že do Huga stačilo jen šťouchnout a už byl na nohách, což je v příkrém rozporu se situací při vstávání do školy. Zabaleno bylo už od večera, tak jen rychle přibalit chlazenou vodu z lednice a už před 6 jsem startoval. Pesimisticky jsem odhadoval dobu jízdy na skoro 1,5 hodiny, ale stáhnul jsem to na hodinu a 10 minut. Na parkovišti nebylo na co čekat, slunce už bylo na pochodu, tak jsme 7:15 vystartovali a odsejpalo to tak, že jsme před 9 byli na vrcholu. Cestou jsme pár lidí potkali, ale ti dorazili na vrchol až po nás a nebo vůbec :). Na jedné z fotek je jasně vidět, že to není lehká cesta, mívá i ztráty na životech. Výhledy byly zase krásné až kýčovitě idylické - slunce, modro, pár mráčků, štíty okolo a průzračné jezero pod námi, jediné co kazilo dojem byla absence vrcholového piva. Nejobjemnější zátěž byl kufřík s dronem, ale vyplatilo se - první létání v horách a záběry, jak se říká, dechberoucí :) Cestou dolů už začalo slušně smažit, tak jsme si říkali jak se v tom jezeře vykoupeme, leč první smočení naši odvahu dosti smrsklo - lehce nad kolena to stačí :). Pak nás ještě jednou zdžel dron a cestou také 3 kešky, ale i tak jsme přibližně o půl jedné byli zpět u chatky, kde se zbytek rochnil v bazénku. Odpoledne se jelo asi jen 10 minut k řece Le Vecchio. Zaparkovali jsme a pak se muselo sejít poměrně výrazně a strmě k řece, kde už pár desítek lidí bylo, leč rozprostřeni po kamenech nezpůsobili zaplnění. Koupání ještě lepší než včera, voda hluboká, průzračná a krásně chladná. A to celé s výhledem na Eiffelovku - jako fakt, sice naležato a menší, ale nejvyšší železniční most Korsiky opravdu navrhoval Eiffel. Také se ukázalo, že kombinace staršího a tedy oleježravého vozu, oleje 5W30 a místního vedra není úplně ideální. Ač jsem ho před odjezdem poctivě doléval, začal hlásit nedostatek. Jelo se tedy znovu do Corte do obchoďáku pro olej a když jsem ho tam lil, byl problém zřejmý - konzistencí to byla skoro voda. Ta "maximálka" 30°C je tu prostě nedostatečná. A když už jsme byli v Corte, zašli jsme i na večeři, kde bylo vše skvělé (jídlo i lidi), ale jen do doby, kdy se ukázalo, že neberou, nebo lépeřečeno nechtějí brát karty. Proaktivně jsem to ale vyřešil placením uvnitř, kde se chvilku paní kroutila, ale terminál nakonec vytáhla.

Na tento den nebyly ambice velké, v podstatě bylo jen nutné stihnout trajekt. Ale taky by to ještě chtělo nějaké koupání. Po zkušenostech s příjemně chladivými řekami jsem preferoval nějakou ze severních řek, tedy zřejmě Golu, a tak se jelo k moři :) Byl to tedy lehký kompromis, protože pláž měla být zvláštní tím, že tam zároveň ústí řeka Ostriconi. Silnice vedla nedaleko, tedy se to zdálo jako win-win řešení. Ale nebylo. Silnička, kde jsme chtěli parknout a sejít jen kousek k moři, byla již nějaký ten pátek, zřejmě kvůli náporu turistů, zablokována, a parkovalo se dobrý kilák od pláže. Bylo lehce po poledni a vedro, že by ani velblouda nevyhnal. Ale co už, když jsme tu. Alespoň, že ta řeka bude na schlazení. Ale nebyla. Už v místech, kde jsme se k ní propracovali, měla lehce rybníkový a zasmrádlý charakter a nakonec ve svém ústí ani neústila. Prostě končila asi 20 metrů před mořem a asi jen vsakovala. Tedy ochlazení nebude. Já už měl touto dobou naakumulováno tepla na další dvě zimy, tedy jsem provedl asi dvě výpravy do teplého moře, pak stál pod ručníkovým stínem a když už to nešlo, odebral jsem se do stínu nedaleké skály a trpělivě vyčkával dokončení akumulace ostatních. Potom jsme absolvovali opět tepelný pochod k autu, kde nás naštěstí čekala klimatizace. A jelo se do l'Île-Rousse, což byla dobrá volba na závěr, protože tam měli zmrzlinu a kávu pod platany, spoustu dědků hrajících petangue a na ostrůvku, kam se ale dalo přejet autem, maják s krásným výhledem na moře s plážemi pod námi. Vedro bylo sice pořád děsivé, ale vyhlídka za to stála. Kdybychom to věděli dřív, asi bychom poslední koupání podnikli až zde. Následoval přejezd na východ, zase nekonečné kroucení volantem a bezproblémový a včasný příjezd k trajektu.

Ve frontě na trajekt na nás padla namátková kontrola na drogy a jiné pochutiny, ale z pána bylo až příliš vidět, že je to jen formalita. Takže nic nenašli. Tentokrát jsme měli objednanou levnější bezokenní kajutu, ale dostali jsme s oknem. Jelikož to ale žádný velký benefit není, radostí jsme nevýskali. Dali jsme si večeři, pivko, zlehka koukli na palubu a šli ve strachu z budíčku dříve spát. Ráno na nás ale byli hodnější, budili až v 6. Potom stejně ještě čekání a již známá výjezdní procedura. No chvíli to trvalo. Dnešní cíl byl až Erding vedle Mnichova, tedy nebylo na co čekat a jelo se zase nejprve podél pobřeží - tunely a mosty, pak se přeserpentýnovalo do vnitrozemí, hurá na Miláno, pak na pravoboku na chvíli jezero Como, potom jezero Lugano a nazdar Švýcarsko. Minuli jsme "náš" kemp a lanovku na Tamaro a začalo se stoupat na San Bernardýno. Tentokrát jsme ale vynechali tunel, který cestu přes sedlo výrazně zrychluje, a pokračovali jsme serpentýnami dál a dál a výš a výš. Byl to dobrý nápad - můj :). Nahoře krásné loučky s kamenivem, jezero, výhledy na okolní štíty a hostinec, který evidentně něco pamatuje. Pro cyklisty je to výzva, Volvo to dalo docela na pohodu. Po těch vedrech byl ten svěží vzdoušek úplný balzám. Proběhla i menší procházka, Bertino odření při pokusu o výstup na balvan a následně zafačování předloktí. To se Bertě tak zalíbilo, že poté cestou do cíle obvaz putoval ještě na kotník i zápěstí. V Erdingu jsme měli ubytování v suterénu, tedy nic moc, ale na tu jednu noc to bylo jedno. Večer jsme ještě stihli procházku městem a nákup a těšili se (tedy já moc ne) na další den, který proběhne v místním mega aqua parku. Chtěli jsme tam být na otvíračku ale hlavní spáč to lehce zabojkotoval. A pak už jen mrtě lidí a následně postupné otrkávání se, abychom ve finále otestovali nakonec téměř všechny tobogány a dokonce i ten o kterém jsem naprosto jistě v prvopočátku věděl, že mě na něj nikdo nedostane :). Ranní spáč nakonec bojkotoval i odpolední odchod, tak jsem na něho musel z prvu v klidu a později již dost nervózně čekat za výstupními turnikety. Dokonce jsem už měl s obsluhou dojednáno, že mě tam pro něho ještě pustí, ale nakonec se vynořil sám. No a pak už jen tři a půl hodiny a byli jsme doma.