Týden dopředu objednaný taxík pro nás v Praze přijel naprosto přesně. Hoch v obleku, černý naleštěný minivan a cena nejlepší na trhu. "Drobná" chybka ale celý dojem zkazila - místo objednané autosedačky pro 9-18 kg dítě, dorazil jen podsedák, takže řidič byl důrazně pokárán, ale nedalo se nic dělat - Hugo jel na klíně. Řidiči k dobru musíme dát, že chybu hned uznal, mnohokrát se omlouval a jel s námi jak s křišťálovým lustrem. Trochu jsme měli obavy, jestli Hugova ignorace prvního letu nebyla vyjímka, a jestli tento druhý, delší let zvládne také tak v pohodě. Obavy byly zbytečné. Vše opět proběhlo bez problémů a pomohl tomu i silný severák, díky kterému jsme neletěli dvě, ale pouze jednu a půl hodiny. Letištní zřízenci s tím ale vůbec nepočítali a tak neměli připravenou rampu pro vykládaní zavazadel. Jelikož jsme potřebovali kočárek, čekali jsme v letadle, než to pořeší. Čekání není nikdy nic moc, ale tady jsme alespoň mohli koukat do pilotní kabiny a zjistit, že i piloti jsou lidi (díky jejich "neformálnímu" rozhovoru). Na Fiumicinu na nás už čekal jiný taxík, který nás během chvíle vyložil u nového pětidenního domova v jihozápadním Římě, kde nás vřele (prostě italsky) přivítali jeho majitelé Carola a Maoro. Na uvítanou byla přichystána lahev bílého a balíček (bohužel neuvařených) špaget. Ve výbavě bytu nechybí postel, lednice, záchod a internet, takže je to all-included.

Dopolední odchod do města se nám kvuli spánku jednoho ze dvou účastníků protáhl do brzkého odpoledne a tak jsme původní plán - nepoužít MHD podobně jako v Kodani - museli změnit a vyrazili jsme na autobus. Tomu ovšem muselo předcházet zakoupení lístků, což zajistila nedaleká trafika. O českém komfortu v podobě jízdních (a v zásadě i dodržovaných) řádů si zde mohou nechat zdát. Jelikož jsem od majitelů bytu věděl, že do centra jede bus číslo 44, postavili jsme se na zastávku a čekali a čekali. Po dvaceti minutách opravdu přijel. Cesta do města byla o něco zajímavější, ale ne zas o tolik abych ji doporučoval. Rychlejší by to určitě bylo vlakem. Naštěstí si k nám, nebo spíše k Hugovi, který se jí líbil, přisedla paní a krátkou konverzací nám cestu v dopravní zácpě zkrátila. I tak jsme ale vystoupili o něco dříve, protože před konečnou na Piazza Venezia to už stálo totálně. Koukli jsme na oblíbená místa okolo řeky, na ostrov Tiberina (tam jsem zjistil, že se mi tolik nelíbí jako dřív, protože jeho schody nejsou plně kompatibilní s kočárkem) a zamířili na sever do míst kde jsem tušil Pantheon. Tou dobou už jsem se procházel sám, Hugo upadl do spánku nespravedlivých, kteří nemalou část předchozí noci vyrušovali. Do cesty k Pantheonu se mi připletlo kočičí náměstí (název má určitě jiný, ale kdo tu byl , tak ví o čem mluvím). Koček je tam pořád řádově stějně, tedy stovky a ani archeologové za tu dobu co jsem tu před lety byl viditelně moc nepokročili, ale kdo ví co je jejich cílem. Odtamtud je to již kousek k Pantheonu, asi mé nejoblíbenější stavby v Římě. Bohužel ale nejsem sám, a tak ačkoliv je středa, tísnilo se na malém náměstí před ním a v postranních uličkách stovky lidí. Paní v autobusu měla recht - navzdory všednímu dni přilákalo skvělé, řekl bych červencové počasí turisty v hojněm počtu. Tak jsme se mezi nimi začali proplétat směrem k piazza Navona, kde je poměrně zdařilá "fontánka". Celé náměstí je ale pod okupací jak turistů, tak hlavně prodejců koberečků a pískacích ptáčků (tohle se taky podle mě dost zhoršilo) a již lehce okoukaných živých soch všeho druhu. Pak jsem vyrazil pomalu k domovu. Chtěl jsem alespoň zpáteční cestu dát celou pěšky. Takže nejprve opět k Tiberu, přes pěší lávku na druhou stranu a pak již neznámým městem pořád dál. Přes kopec, okolo nemocnice, vlakové trati až domů. Celkově to byly dvě třetiny celého výletu, ale v zásadě dost nezajímavých. Až na pár vyjímek. Například jsem zjistil (a ona to nebude asi uplně novinka), že Itálie je jako společnost každopádně za svých vrcholem, a to dost daleko. Hlavně v kontrastu s nedávno navštívenou Kodaní, je zde vidět jak vše chátrá (tedy když člověk opustí centrum). Asi nejhorší ze všeho jsou chodníky, které jsou jednak rozbité sami o sobě, ale hlavně dosti nekoncepčně pojaté. Prostě zničehonic například skončí 20 cm schodem a aniž by přes frekventovanou ulici byl přechod, pokračují zase na straně druhé. Tento nedostatek ale zase souvisí s jiným druhem turistiky, tedy s kočárkem, jinak bych si toho asi ani nevšim:). Druhou konkrétní hrůzou bylo dětské hřiště. Z dálky jsem viděl různé prolejzačky a jelikož se jemnostpán před chvílí probudil, byla to jasná volba na svačinku. Jak jsme se blížili, poznal jsem, že je hřistě v parčíku uprostřed kruháku. Tak jsem hledal přechod ... a nenašel. Být policajt na blízku tak bych doufal, že mě dá pokutu, protože transfer kočárku přes několik pruhů byl ... zajímavý. To jsem ještě předpokládal, že přechod bude alespoň na druhé straně a nevěděl, že mě podobné skotačení mezi auty čeká podruhé. Ale byl jsem tam. Hurá. Zamířil jsem tedy k hřišti, abych zjistil, že to tam provozuje nějaká přičmoudlá parta za účelem zisku. Nemohu soudit z těch několika minut co jsem je pozoroval, ale myslím, že jim business plán moc nevychází, řádila tam pouze dcera jednoho z nich. Tak jsem zasedl na jednu z mnoha laviček v okolí a to téměř doslova, protože skoro jen ta jedna byla v sednutelném stavu, ostatním většinou chyběla ta část na kterou se sedá, opřít se ale člověk mohl skoro na každé. Hugo se tedy nadlábl a po nějaké době v takovém odstrčeném baru jsem se kávičkou a pivíčkem odměnil i já. Potom už následovala jen cesta do prudkého kopce, což po pivu šlo samo, a se soumrakem jsme byli doma. Pěkný výlet to byl, jen jsem musel trochu zkorigovat pohled na město dlejíci na mém žebříčku oblíbenosti v první trojce. Ale myslím, že i tak se tam udrží :)

Po včerejší zkušenosti s pěším přesnume skrz římské periférie, jsem její opakováni dnes zavrhl a brzo po poledni jsme zase za krásného počasí vyrazili busem 33 severním směrem s cílem podívat se na Vatikán trochu neturisticky z jeho zadní strany. Už nástup do autobusu specialně upraveného proti kočárkům byl dosti silným zažitkem. V jeho dosti širokých dveřích prostě byla uprostřed tyč od podlahy až ke stropu a ani naše, podle mého názoru ultraúzké vozidlo to nedalo. Naštěstí kde se vzal tu se vzal přiskočil chlapík s asijskými kořeny a zvednuvše Huga do výše našich očí a přidavše pár pootočení s kočárkem, dostali jsme ho dovnitř. Moc jsem děkoval a celou dlouhou dobu až do zastávky Cipro jsem přemýšlel, jak se dostaneme ven. Drama se ale nekonalo, při našem výstupu byl ochotný chlapík stále v autobusu a neváhal pomoci podruhé. Pomocí pana Googla jsme se zorientovali a neomylně zamířili k hradební zdi, domnívaje se, že v ní bude nějaká zapomenutá, odemčená a ostatním kolemjdoucím z nějakého důvodu utajená branka do papežových zahrad. Nebyla. Šli jsme tedy podél zdi tak dlouho, až houstnoucí dav dával tušit, že dobrodružství je konec a začíná městská turistika. Po očku jsme sice stále sledovali, jestli přece jen náhodou někde neproklouzneme, ale bylo to marné počínání. Došli jsme tedy až na Svatopetrské náměstí, vytvořili povinné fotky a boční klidnou uličkou, mimo hulákající davy dorazili k Andělskému hradu, který má okolo sebe neprůchozí park (tedy vstup pouze na jedné straně), na coč jsem minule nadával, protože jsem se musel vracet, ale teď to ocenil, protože pro právě usínajícího potomka byl klidný parčík to pravé. Také bych se chtěl omluvit Danu Brownovi za to, že jsem měl za čirý nesmysl scénu z filmu Andělé a démoni, kdy protagonisté utíkají po nějaké zdi právě z Andělského hradu rovnou do Vatikánu. Tyto dvě stavby jsou od sebe poměrně daleko a mezi nimi je spousta domů, že taková zeď prostě nemůže existovat. A hle, ona tu je. V parku za hradem jsme objevili dětské hřiště, kde jsme ještě trochu zablbli, a hned poté vyrazili přes prodejci obležený Andělský most do centra. Další cíl byl jasný - najít včera nenalezenou panerii, kterou jsem objevil při minulé návštěvě Říma. Jelikož jsem se na to dnes připravil, uspěch se konal. Jedná se o podnik PanDivino v ulici Via del Paradiso a musím říct, že vše od chuti jídla po přístup majitele bylo stejně luxusní jak minule. Sem se budu vracet. Potom jsme přes Piazza Venezia proběhli okolo Colosea, abychom se k němu oklikou přes jeden zavřený a tedy nenavštívený park, zase vrátili. Tam jsme dali sváču a s vybíjejícím se telefonem a zapadajícím sluncem jsme chvátali kolem Circo Massimo a přes most Sublicio na zastávku autobusu 44 (abychom nestupovali jako všichni turisté v centru:)). Pak už to byla slabá hodinka ucpaným Římem do našeho bytečku. Na závěr pár drobností. Při dnešní procházce městem jsem si tak přemýšlel, kolik asi ty věčné rekonstrukce (například ani při této třetí návštěvě jsem opět neviděl Coloseum bez nějakého toho lešení) musejí stát a jestli to financuje Itálie, nebo je to z osvědčeného penězovodu z EU. Odpovědi jsem se samozřejmě nedobral. Také jsem potkal ukázkové exempláře dvou supernárodů. Rodinka komplet, ale komplet v bílém, s botami do ostré špice nešetřící na okázalosti svého projevu. A dívka ukazující statečně a ráda křivky (a bohužel nejen křivky) svého do šířky přebujelého těla všem okolo. Kdyby jí náhodou někdo přehlédl, což šlo stěží, poutala na sebe pozornost i hlasitým projevem hovořícím něco o středu vesmíru, kde se její domovina nachází. Je tu veselo. Také se mi tu několikrát stalo, že jsem byl dotázán na cestu. To mě vždy v cizině potěší, že už splývám s davem a tady mě to potěšilo o to víc, že jsem vždy dokázal dotyčné správně odnavigovat. Večer jsem si ještě uvědomil, že jsem dnes vlastně za pár hodin obešel/objel celý jeden stát, což se zadaří malokdy, a pak jsem taky na zahradě v ponožkách zašlápnul šneka.

Ráno jsme všichni tři (Lucce už business trip skončil a tak se podívá konečně na Řím s námi) věnovali čas pečlivé přípravě dnešního výletu. Chtěli jsme vystoupit u parku na západním břehu Tiberu s údajně krásnou vyhlídkou na Řím, pokochat se a poté sejít dolů a zase projít kus centra. Malá chybička (velký zoom na mapě, poté záměna dvou parků a následně špatně zvolená výstupní zastávka) zapříčinila prodloužení výletu o dobré dva kilometry. To by samo o sobě moc nevadilo, ale opět se šlo nezáživnou oblastí. Vyhlídku jsme ale nakonec zdárně nalezli a stálo to za to - celý Řím jsme měli jako na dlani. Určitě by byl celkový dojem mnohem lepší, kdyby ve výhledu nestálo několik vzrostlých stromů. Jsou prostě situace, kdy i krásný strom musí ustoupit (v tomto konkrétním případě težko říct jestli šlo o ochranu přírody, nebo prostě jen o lenost a nechuť s tím něco dělat). Park se podle mapy táhl až k řece a schody přímo z vyhlídky jasně vedly přes park právě k ní. Když se ale z cesty stala nejdříve pěšina a posléze něco jako trochu udržované koryto potoka, moc nás nepřekvapilo, ze se před námi objevil plot a zamčená brána. Přes plot byl krásný výhled do parku pod námi, na předpisově upravené cesty a spokojené návštěvníky. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou třímetrový plot přelezt, ale hroty na jeho vrchní části a vědomí, že nebudu přelézat sám, ale s Hugem a jeho vozidlem, tu myšlenku ukončili. Šli jsme tedy podél plotu dál a dál až jsme dorazili na silnici a byli jsme zachráněni. Pak už jsme jen sešli z kopce a byli jsme v pravé civilizaci, čímž myslím kavárny a restaurace. Po prožitém dobrodružství jsme se museli občerstvit a jak jinak v Itálii, než pizzou. Musím říct, že byla neskutečně dobrá. Pak jsme přešli most a hledali místo, kde by se Hugo Boss poté, co se v místech, kde my se lopotili po rozbité cestě, krásně prochrup, pro změnu protáhl. Volba byla celkem jasná - již včera vyzkoušený parčík za Andělským hradem. Potom jsme zase přešli most, prodrali se na Piazza Navona a pak už značně utrmácení ještě ke Španělským schodům. Odtud po hlavní štráse na Piazza Venezia, odkud nám jel domů již známý bus 44. Za půl hodiny jsme viděli nepřeberné množství čísel, ale 44 jen jednu, když nám ujížděla před nosem. Nakonec jsme se ale i my dočkali a další hodinu se kodrcali domů.

Dnes jsme pro cestu do centra zvolili rychlejší způsob dopravy, tedy vlak. Vystoupili jsme na jižním nádraží Ostiense a zamířili na sever. Po chvíli jsme překonali městské hradby (od dob, kdy sloužili k obraně města je naštěstí vybavili schody) a maličko omoknutí jsme náhodou objevili Terme di Caracalle, což by měly být cca 1800 let staré megavelké veřejné lázně. Dnes a nějaký ten pátek zpět již nefunkční, co se očisty týče. V dnešní době je to jako mnoho jiných staveb zpoplatněná atrakce a letní scéna místní Opery. O kus dál jsme narazili na zajímavý kostel Svatého Gregora a pár kroků odtamtud jsme se již z vyvýšeného místa kochali netradičním pohledem na Colosseum. Následný krátký, ale vydatný deštík jsme předvídavě přečkali v kavárně nad touto památkou, něco pojedli, popili a bočními uličkami mířili přes velké náměstí Quirinale, kde sídlí italský prezident Napolitano mající krásný výhled na o něco hezčí sídlo nejvyššího představitele jiného státu, papeže Františka, a hlavu plnou starostí se státní kasou, k fontáně di Trevi, tedy velkému lapači turistů, ale i krásnému uměleckému dílu, kde probojovat se do prvních řad s kočárkem je věc téměř nemožná. Další naše kroky určoval zase Hugo. Původně jsme chtěli zajít se občerstvit do více než sto let staré restaurace pivovaru Peroni, ale on potřeboval spát a tak jsme zamířili zase ke Španělským schodům a do blízké shopovací via Frattina, kde slovo dalo slovo a byl pořízen jeden pár střevíčků a půl páru kabelek, jakožto náhrada za šaty, dávající se za objev prvního zoubku. O té tradici jsem sice nikdy před tím neslyšel, ale moje babička ji potvrdila, takže to zřejmě bude pravda (a nebo se na mě domluvili:)). Během výběru botek jsem pozoroval na ulici ležící, zahalenou a žebrající stařenu, jejíž pohyby se ale hodily k mnohem mladší osobě a i její jediná odhalená část, tedy ruce, nebyla dostatečně svraštělá. Na strhnutí jejího šátku jsem ale nenašel dostatek odvahy, takže otázka, kdo se pod plachetkou ukrýval, zůstane nezodpovězena. Šeřícím se Římem jsme pak už jen došli na hlavní nádraží Termini, dali si kávičku a železným ořem odcválali na zastávku Villa Bonelli, odkud to bylo "domů" pouhých pár minut.

Odletový den se klasicky pojí s nákupem prezentů. Nechtěli jsme to nechávat až na letiště a tak jsme, ač v časovém presu, vyrazili do tušeného a dva kilometry vzdáleného Carrefouru. Díky navigaci jsme oblast našli, ne tak ale Carrefour. Naštěstí byl poblíž supermarket místního řetězce Conad, který účel splnil asi stejně tak dobře. Smutné ale je, že díky globalizaci nelze vlastně přivést nic překvapujícího a tak jsme nakoupili alespoň symbolický parmazán a čokolády. Návrat byl, až na jednu menší zápletku, kdy se jeden z nás (a Lucka ani Hugo to nebyli) příliš spolehnul na navigaci, bezproblémový a vše jsme nakonec zvládli v luxusním čase. K obědu jsem uklohnil spaghetti con salsa di pomodoro e ricotta, zabalili jsme a pak počkali na zpožděné taxi. Zácpa se ale nekonala a tak jsme odlet, jakož i celý let do Prahy v pohodě zvládli. Nezbývá než se těšit na vacanze romane numero quattro.